Rok starých Egypťanů se dělil na tři roční období po čtyřech měsících, které získaly své názvy podle náboženských svátků typických pro ten či onen měsíc a z nichž každý čítal třicet dní, zbylých pět kalendářních dnů bylo věnováno svátkům rozličných božstev. Tyto dny bylo obecně pokládány za nebezpečné a nešťastné.
Egyptský kalendářní rok se však neshodoval s astronomickým rokem a ke shodě docházelo vždy až po 1463 letech, k jedné ze shod došlo právě v průběhu proslulé 18. dynastie. Avšak i přesto byl egyptský kalendář velmi kvalitní, o čemž svědčí i fakt, že když Julius Caesar vytvářel svůj juliánský kalendář, nechal si z Egypta přivolat učence, kteří mu měli být nápomocni.
Nový rok starých Egypťanů
Nový rok starých Egypťanů započínal konjunkcí (současným výstupem nad obzor) Slunce a Síria v souhvězdí Canis Maior (Velký pes), jež byla spojena současně i s počátkem záplav, tedy přibližně 17. července.
Rozdělení ročních období
Rozdělení ročních období bylo spjato, stejně jako celá existence egyptské civilizace, na periodách Nilu. První egyptské roční období se tak nazývalo achet, doba záplav, a dělilo se na čtyři měsíce thot, paofi, atyr a choiak. Druhé období bylo pojmenováno peret, doba setby, skládající se z měsíců tybi, mechir, famenat a farmuti. Poslední roční období bylo shemu, doba sklizně, jež zahrnovalo měsíce pachons, paini, epifi a mesore.
Naopak dělení dne na 12 denních a 12 nočních hodin bylo vždy druhořadé a k jeho měření sloužili vodní hodiny a též méně přesné sluneční hodiny.
Velkou zajímavostí se stala forma počítání letopočtu, pro Egypťany neexistoval jako pro nás žádný pevný bod, od něhož by se odvíjel letopočet, ale datum začali vždy znovu počítat od nástupu nového panovníka na trůn, takže to potom vypadalo kupř. takto : „Ona událost se stala dvacátého dne, druhého měsíce záplav, ve druhém roce panování toho a toho panovníka.“
