Staří egypťané věřili, že smrtí člověka život nekončí. Naopak. Věřili, že smrt je pouze přechod do jiného světa. Pro posmrtný život však muselo být tělo zemřelého náležitě připraveno. Proces mumfikace a balzamování používali v Egyptě již před 5000 lety.
Aby mohl mrtvý žít věčně, muselo být jeho tělo zcela neporušené i po smrti. Nebožtík (jeho duše Ka ) musel dostat majetek, který ho měl zajistit v posmrtném životě. Tomu se říkalo pohřební výbava.
Tělo vojáka, který padl v bitvě nemuselo být nijak připraveno. Jeho duše přešla do Západní země sama, tělo nemuselo být dokonce ani celé. Voják si vysloužil věčný život bitvou za Egypt.
Mumifikace byl způsob, jak zachovat tělo mrtvého po dlouhou dobu v neporušeném stavu. Mumifikace je vlastně umělé vysušování těla, aby se zabránilo jeho přirozenému rozkladu. Mrtvá těla se měla původně potírat jen pryskyřicí a olejem. Postupem času se ale balzamování těl zdokonalovalo a stávalo se stále složitějsím procesem, jak připravit zemřelého na věčný život.
Balzamování bylo jen pro ty nejbohatší vrstvy, protože bylo velmi nákladné. Ostatní se museli spokojit s laciným pohřbem do pouště, do žhavého písku. I písek dokonale zakonzervoval jejich těla.
V Egyptě byli dokonce vysoce kvalifikovaní odborníci, kteří se na balzamování těl specializovali – balzamovači. Balzamovači byla zvláštní společnost lidí, nikoliv však vyvrhelů. Lidé jim příliš nedůvěřovali – mladé ženy a dívky byly svěřeny do jejich rukou až po několika dnech, když jejich krása povadla. To proto, aby jejich těla nebyla zneužita.
Technika mumifikace a balzamování
Balzamování těla mrtvého člověka byl složitý proces, který měl přísná pravidla a trval 70 dní. O úspěšnosti mumifikace se můžeme přesvědčit pohledem na některé mumie faraonů z dávných dob, které jsou i přes své stáří dokonale zachovalé. Jakým způsobem se prováděla mumifikace těl těch nejbohatších hodnostářů?
Balzamovači nejdříve vytáhli nosními dírkami mozek zemřelého nebo jeho část, zbytek zakonzervovali a rozpustili rozpouštěcími látkami (hydroxid sodný) . Tuto činnost prováděl nejzkušenější balzamovač pomocí dlouhého železného háčku. Mozek mohl být odstraněn také očnicemi nebo vytažen zadní částí hlavy.
Ostrým kameným nožem otevřeli na boku tělo a vyjmuli všechny vnitřnosti kromě srdce a ledvin. Vnitřnosti uložili do alabastrových nádob, které k tomu sloužili – tzv. kanopy. Ty byly vysušovány a uloženy spolu s tělem v hrobce. Kanopy byly čtyři: játra, žaludek, střeva a plíce.
Břišní dutinu vymyli palmovým vínem, bylinným roztokem a naplnili vonnými látkami. Srdce pečlivě obalili do jemných obinadel, mohli na něj také položit posvátného brouka, kterým byl skarabeus. Nyní následovalo nasolování, vysušování a omývání. Tělo zašili a celé uložili přesně na 70 dní do natronu. Natron není nic jiného, než hydroxid sodný (soda) a má takovou sílu, že z těla zůstanou jen kosti a kůže.
Delší dobu než 70 dní nebylo dovoleno balzamovat. Po uplynutí této doby celé tělo znovu omyli. Za vůně kadidla, odříkávání kouzelných modliteb a magických formulí kněz boha Anubise pečlivě zavinoval tělo do bílého plátna nařezaného na úzké pruhy. Obvazy mohly být prokládány magickými amulety, zlatem, stříbrem nebo symboly, které měly mrtvého chránit v Západní zemi. Plátno mohlo být až stovky metrů dlouhé. V nejstarších dobách byly končetiny obvazovány zvlášť, v pozdější éře Egypta bylo již mrtvé tělo zavinuto najednou, nebožtík měl na hrudi skřížené ruce.
Nyní bylo tělo připraveno pro pohřeb. Nebožtík byl vrácen rodině, uložen do dřevěné schránky ve tvaru postavy a neprodišně uzavřen. Schránka s tělem byla uložena v hrobce tím způsobem, že byla opřena o stěnu. I hrobka byla neprodišně uzavřena.
Blíže o pohřbívání v Egyptě, o pohřební výbavě a o hrobce si budete moci přečíst v dalším článku.
